Akvaponie je unikátní systém, kombinující hydroponické pěstování rostlin a akvakulturní chov ryb.
Na rozdíl od hydroponie nepotřebuje tento systém přidávání živin ani chemie, zároveň odbourává i nevýhody akvakulturního systému, kde je naopak přebytek živin, které je nutné z vody odstraňovat. U obou systémů je nutné vodu měnit, což sebou přináší nejen náklady ale také zátěž pro životní prostředí.
Jednoduché vyjádření akvaponie je zobrazeno v grafu níže.
Akvaponie přináší velké úspory vody. Oproti tradičnímu pěstování rostlin v půdě, spotřebuje až o 90% méně životodárné tekutiny. Voda v systému cirkuluje a dochází jen k malým ztrátám.
Akvakulturní systém je zdrojem silného znečištění a to buď vodou bohatou na Amoniak nebo přečištěnou vodou velmi bohatou na živiny, které se v říčních tocích nebo rybnících nemají jak odbourat a dochází k silnému růstu řas. Hydroponie zase produkuje vodu, která má nízkou kvalitu a často obsahuje zbytky hnojiv, dusičnanů nebo chemických přípravků na ochranu rostlin. Nebo takzvaně vyčerpanou vodu, tedy vodu s nízkým obsahem kyslíku a živin.
Akvaponie řeší problémy obou systémů a využívá k tomu čistě přírodních a zcela přirozených procesů.
Na druhé straně ani akvaponie není se zátěží životního prostředí zcela bez úhony, jak je popsáno v kapitole „Hlavní nevýhody a ekologická rizika“.
Oproti pěstování v půdě nepotřebuje prostředky na ochranu rostlin. Pokud systém pracuje správně, jsou rostliny dostatečně silné a zdravé. Navíc zde nejsou zdroje možných škůdců nebo nákazy, které se ukrývají v půdě.
Stejně tak výnosy z plochy jsou mnohem větší u akvaponického systému, než při pěstování v půdě. Současně s rostlinnými produkty jsou výstupem z akvaponického systému také ryby, jak jinak, než v bio kvalitě. V současné době je v české republice spotřeba ryb na nízké úrovni a do budoucna, by se měla nebo mohla zvýšit.
Pro rostliny i pro ryby akvaponický systém vytváří ideální prostředí. Kde je kontrolované pH, EC, ORP a další kvalitativní hodnoty vody.
Zdrojem živin pro rostliny jsou produkty látkové výměny ryb a zbytky jejich potravy. Amoniak produkovaný rybami je přeměňován pomocí aerobních bakterií na dusičnany potřebné pro výživu rostlin. Bakterie rozkladem pevných částic také uvolňují minerály „uzamčené“ v pevné hmotě odpadu.
Tato metoda není nová, je stará tisíce let, jak dokazují záznamy ze starého Egypta. Její reálné využití je však otázkou několika málo desetiletí. Aquaponie se nyní rozšiřuje hlavně v Austrálii a USA.
Množství živin, PH vody, její bakteriální čistota to vše je kontrolováno a regulováno. Na rozdíl od půdy, na kterou dopadá znečistěný déšť nebo se do ní naplavují umělá hnojiva, nebo je jimi půda zatížená z minulých let, je uzavřený systém aquaponie mnohem bezpečnější.
Stejně jako každý systém, tak i Akvaponie má své nevýhody a omezení. Jedním takovým je neefektivita pěstování plodin, jako jsou obiloviny nebo kukuřice.
Akvaponický systém potřebuje elektrickou energii a to v podstatě 24/7. Může být samozřejmě získávána ze slunce nebo větru.
Ale opět připomeňme, že akvaponické farmy, jsou pro ekologický systém, za určitých podmínek, doslova požehnáním a to i přes jejich relativní energetickou náročnost. Přece jen značně omezují znečištění těžkou mechanizací (traktory, kamiony atd.). Omezují erozi půdy, zapříčiněné intenzivním zemědělstvím. Jejich bilance vložené a získané energie vychází v lepším poměru vůči klasickému zemědělství.
Správně navržený systém, nemá vliv na okolní krajinu. Výjimku zde můžou tvořit velké komerční projekty, které vybetonují jinak úrodnou půdu, postaví na ní obrovskou halu, do které se nakonec stejně budou sjíždět kamiony pro masově produkovanou zeleninu. Bohužel, tomu nelze zcela zabránit a je to opět jen o lidském přístupu a motivaci takového jednání. Pokud převáží ziskuchtivost nad myšlením v rámci vlastního životního prostředí, lze i z dobré myšlenky udělat špatný nápad.